Sádrařská formovna: od záměsi a doby tuhnutí po začištěný a tónovaný odlitek

Sádra používaná ve formovně je pálený síran vápenatý, který po smíchání s vodou znovu krystalizuje a přitom se mírně zahřívá a nepatrně rozpíná. Právě tato expanze, řádově desetiny procenta, je důvodem, proč sádrový odlitek tak dobře přenáší i jemný reliéf originálu. Zároveň je to důvod, proč sádra dokáže rozevřít nedostatečně sepnutou formu.

Rozdíl mezi jednotlivými druhy sádry je hlavně v jemnosti mletí a v množství vody, kterou při míchání potřebují. Formovací sádra pro kusové formy bývá o něco měkčí a lépe se do ní řeže; modelářská a takzvaná tvrdá sádra mají nižší záměsové číslo, tedy méně vody na kilogram prášku, a dávají hutnější, odolnější povrch. Čím méně vody, tím pevnější a hutnější výsledek, ale také tím kratší čas na práci.

Jak sádru zamíchat

Osvědčený postup je vždy stejný: nejdřív odměřená voda v nádobě, do ní se sádra prosypává, nikoli naopak. Prášek se nechá několik desítek sekund nasát vodou, teprve pak se rozmíchá. Míchání by mělo být rozvážné, ne šlehání, protože každá vmíchaná bublina zůstane v odlitku jako dutina. Ruční rozmíchání a krátké poklepání nádobou o stůl vypudí vzduch spolehlivěji než rychlé míchadlo.

Doba tuhnutí se dělí na dvě fáze. V první, která podle druhu sádry trvá zhruba pět až deset minut, je hmota tekutá a lze ji nalévat. Pak přichází zhoustnutí, kdy se sádra dá ještě nabírat na stěny, ale už nezateče do detailu. Následuje tuhnutí a ohřev, po němž je odlitek pevný natolik, že se s formou dá manipulovat, ale stále obsahuje velké množství vody.

Co dobu tuhnutí posouvá

• Teplota vody — teplejší voda tuhnutí urychluje, studená prodlužuje.
• Poměr záměsi — hustší směs tuhne rychleji než řídká.
• Intenzita míchání — dlouhé a rychlé míchání start tuhnutí přibližuje.
• Zbytky staré sádry — neumytá nádoba působí jako urychlovač; někdy je to vítané, častěji to práci zkrátí dřív, než čekáte.
• Stáří a uskladnění — sádra, která ležela ve vlhku, tuhne pomalu, nerovnoměrně a nedosáhne plné pevnosti.

Prakticky to znamená držet v dílně jeden zavedený postup: stejná nádoba, stejná odměrka, voda z jednoho zdroje a přibližně stejné teploty. Opakovatelnost je v sádrařině cennější než jakýkoli trik, protože jen díky ní víte, kolik času vám záměs skutečně dá.

Kusová forma je klasické řešení pro tvary, které mají podřezané partie a nedaly by se vyjmout z jednodílné skořepiny. Model se rozdělí na několik dílů tak, aby se každý z nich dal sejmout přímočaře, bez zaklesnutí. Rozvržení dělicích rovin je přitom nejnáročnější částí celé práce a rozhoduje o tom, kolik švů bude potřeba později začišťovat.

Při rozvrhování se hledají hrany, které tvar sám nabízí: ostré přechody, obrysové linie, spodní okraje říms. Šev položený do takové linie je po začištění téměř neznatelný, zatímco šev vedený přes hladkou plochu zůstane vidět i po dokonalém obroušení. Každý díl by měl mít mírně kuželovité stěny, aby vyjížděl bez tření, a alespoň dva zámky — půlkulaté prohlubně, které při skládání zajistí přesnou polohu.

Postup snímání kusové formy

1. Model se očistí, zbaví prachu a případných uvolněných částic.
2. Naznačí se dělicí roviny a rozvrhne se pořadí, v jakém se budou díly snímat.
3. Postaví se hrázka z hlíny nebo z tenkého plechu podél první dělicí roviny.
4. Model i hrázka se ošetří separátorem.
5. Nanese se první tenká vrstva sádry štětcem nebo nakápnutím, aby zachytila detail.
6. Po zhoustnutí se doplní hlavní tloušťka a případné vyztužení.
7. Po zatuhnutí se hrázka odstraní, čelo dílu se ošetří separátorem a pokračuje se dalším dílem.
8. Hotové díly se opatrně sejmou, uvnitř se zkontroluje reliéf a odstraní se otřepy.

Klihové formy

Tam, kde by kusová forma vyžadovala příliš mnoho dílů, se tradičně používala pružná forma z tepelně rozpustného klihu. Rozehřátá hmota se nalije kolem modelu do jednoduchého pouzdra, po zchladnutí zůstane elastická a dá se rozříznout jediným řezem. Tím se počet švů na odlitku výrazně sníží.

Klih zůstává citlivý na teplo a vlhkost, takže vydrží jen omezený počet odlitků a musí se skladovat v chladu. V praxi jej dnes ve většině dílen nahradily silikony, ale princip zůstává poučný: pružná forma řeší podřezání tvarem materiálu, kusová forma je řeší geometrií dělicích rovin.

Sádra na sádru přilne tak dokonale, že bez separátoru vznikne z formy a odlitku jeden kus. Úkolem separačního prostředku je vytvořit tenkou souvislou bariéru, která ale neucpe detail a nezmění povrch odlitku. To je vždy kompromis mezi spolehlivostí a věrností reliéfu.

Nejběžnějším řešením zůstává mýdlový roztok — jemná pěna se štětcem vetře do povrchu, přebytek se setře a postup se dvakrát až třikrát zopakuje, dokud povrch nezíská rovnoměrný hedvábný lesk. Mýdlo funguje jen na nasycené sádře, proto se forma před tím nechá řádně nasytit vodou; suchá forma nápoj vtáhne dovnitř a separace se rozpadne.

Šelak nebo lak se používá tam, kde je podklad savý nebo měkký — u hliněných a sádrových modelů, které mají vydržet víc snímání. Po zaschnutí laku následuje ještě mýdlo nebo tenká vrstva oleje. Samotné tuky a vazelíny se hodí spíš na hrázky, zámky a čela dílů; na jemném reliéfu snadno zaplní podřezané partie a odlitek ztratí ostrost.

Časté chyby při separaci

• Příliš silná vrstva, která zaoblí hrany a ubere detail.
• Vynechaná místa v hlubokých partiích, kde štětec nedosáhl.
• Separace nanesená na suchou, nenasycenou sádrovou formu.
• Olej použitý tam, kde se povrch bude později tónovat vodou ředitelnou barvou.
• Zbytky separátoru ponechané ve formě mezi jednotlivými odlitky.

Před každým dalším odlitkem se forma vypláchne a separace obnoví. Jde o krátký úkon, který ale rozhoduje o tom, zda z formy vyjde padesátý odlitek stejně čistě jako první.